Bc. Lea Kratochvílová
tel./WhatsApp: 776 660 853
e-mail: leaska.cz@seznam.cz
______________________________________________
FB:
Lea Kratochvílová
Podporující fotoobrazy
______________________________________________
Co mi život vzal a daL
Do svých 27 let jsem žila vcelku spokojeným běžným životem. Až do poslední červnové neděle roku 2002, kdy mě táta ráno probudil se slovy: „Máma umřela.“ Nevěřila jsem... to přece nemohla být pravda! Byla sice vážně nemocná, ale věřila jsem, že určitě existuje způsob, jak se může uzdravit. Dny ubíhaly a já pořád čekala, že se někde objeví, že zavolá. „Nemohla mě tady přece nechat, když ji budu ještě potřebovat!“ 😭 ....křičelo to zoufale ve mně.
Ale mohla... a tak nezbývalo, než se s tím začít smiřovat. Neměla jsem v té době ani zdání, že mi to bude trvat téměř 9 let, než její smrt přijmu... než začnu doslova respektovat její rozhodnutí, že už tady nechtěla být.
Když se mi začátkem roku 2005 rozpadl dvouletý vztah, měla jsem už všeho po krk. Zase další citová a materiální investice, která nedopadla a já se po pár měsících, když jsem se z toho otřepala, ptala sama sebe, co s životem dál? A tak mi časem v hlavě uzrál plán.... až se objeví mužský, který mě bude mít rád a já budu mít ráda jeho, tak si ho vezmu, budeme spolu mít rodinu a já se tak vypořádám s bolestí, kterou jsem po odchodu mámy pořád cítila.
A jak jsem si to naplánovala, tak se to začalo postupně uskutečňovat. Se svým budoucím manželem jsem se seznámila v květnu 2005, po roce jsme se vzali a v dubnu 2007 se nám narodila holčička Ela. Jenže ouha, ta bolestivá rána po smrti mámy se tím vůbec nehojila 😢 Dokonce byly chvíle, kdy jsem se trápila ještě víc, protože jsem si uvědomovala, že se toho malého krásného stvoření nedožila. Došlo mi, že tohle „řešení“ má vážné trhliny.
Začalo mi taky docházet, jak málo mám se svým mužem společného, jak jsem na většinu věcí sama a jak si přestáváme rozumět. V té době jsem ale hledala příčinu ve všem možném kolem sebe, včetně něj. Pokusy o zlepšení manželství ztroskotávaly, a tak jsem po více než roce nespokojeného života přijala rozhodnutí, že takhle dál žít nechci. Byl to obrovský vnitřní boj 😖 ....největší výčitky jsem měla z pocitu, že beru Elince tátu, ale pomyšlení, že bych takhle žila ještě další roky, pro mě bylo nepřijatelné.
A tak se postupně schylovalo k rozvodu.... manžel se od nás v březnu 2010 odstěhoval a já zůstala s ani ne tříletou Elinkou sama. Byla jsem v té době na mateřské, ale už od narození Elinky jsem cítila, že se do státní správy, kde jsem v té době sloužila, vrátit nechci. Lákalo mě fotografování na vlastní noze a dodnes nevím, kde jsem tenkrát k tomuhle kroku vzala odvahu. Bylo to v době, kdy jsem věděla, že na všechno budu sama a že mi za dva měsíce končí mateřská.... a s tím i zdroj financí, byť ne bůhvíjaký. Byly to krušné začátky, ale nelituju toho.
Ještě v tom samém roce jsme se v klidu domluvili na svěření dcery do mé péče, na výši výživného, rozdělení majetku a v září nás soud rozvedl. V té době jsem si myslela, že to nejtěžší mám za sebou. Ale kdysi někdo řekl, že myslet znamená nic nevědět. To byl můj případ.... neměla jsem ani tušení, že mě čeká něco ještě mnohem, mnohem výživnějšího.
Jako by nestačilo, že jsem se téměř nepřetržitě starala o Elinku, která byla navíc po nástupu do školky každou chvíli nemocná, obstarávala domácnost, k tomu fotila a mnohdy po nocích zpracovávala fotky.... vše mi ještě vydatně ztěžoval můj bývalý manžel, který si naši dceru přestal brát podle domluvy každý druhý víkend a bral si ji, jak se jim to s přítelkyní zrovna hodilo. To mi komplikovalo plánování práce, protože jsem fotila hlavně svatby a ty jsou většinou o víkendech. A to ani nemluvím o tom, že máma mi chyběla pořád dál 😔
Ani moje rodina nebyla tím, co bych v té době potřebovala. Táta se jako „hlídací“ dědeček neprezentoval, rodiče mého bývalého manžela jsou od nás sto kilometrů daleko, moji bráchové mají své životy, a tak nebyl až na výjimečné situace téměř nikdo, kdo by mi aspoň párkrát v týdnu na chvíli s něčím pomohl. Bohudíky alespoň za pomocnou ruku Elinčiny babičky, která nejednou o víkendu, když jsem fotila, přijela bez ohledu na vzdálenost, která nás dělí, Elinku pohlídat. Byla jsem doslova vyšťavená.... propadala jsem se finančně, protože jsem k běžným nákladům ještě splácela úvěr na byt.... byla jsem vším tak zavalená, že na víc zakázek jsem neměla vůbec žádnou kapacitu. Ztrácela jsem půdu pod nohama a cítila strach a beznaděj.
Ale co dál? Tohle přece nemůžu dlouho vydržet! Věděla jsem, že musím něco udělat, něco změnit... a uvědomovala jsem si, že musím začít u sebe. Když mi v dubnu 2011 přišla od kamarádky pozvánka na přednášku Zdeňky Jordánové, cítila jsem naději. A nemýlila jsem se. S téměř každou Zdenčinou větou mi docházelo, čím vším si zbytečně komplikuju život. A s neochvějnou jistotou jsem pochopila, že jediný, kdo můj život může změnit, jsem já sama.
Proto jsem poprosila o pomoc Gábinu - kolegyni Zdeňky.... metodou odblokování mi pomohla přijmout smrt mojí mámy a podívat se na ni úplně jinýma očima.... doporučila mi smířit se s tím, že můj táta je prostě takový, jaký je a nic víc neočekávat.... a taky mi vysvětlila, jak si nastavit hranice vůči mému bývalému manželovi a jeho přítelkyni. Doporučila mi několik knížek od Zdeňky, které mi postupně rozkrývaly nové a nové věci, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí..... pomalu se mi začal měnit život k lepšímu.
To největší peklo bylo ale teprve přede mnou. Do všech záležitostí ohledně Elinky začala od rozvodu postupně stále intenzivněji vstupovat nová přítelkyně (později pak manželka) mého bývalého manžela a v květnu 2011 společně iniciovali soudní řízení se záměrem dosáhnout změny výchovy na střídavou a snížení výživného. Po boku jim stála jedna z nejlepších právniček Vysočiny.
Rozjelo se martyrium.... soudní stání, návštěvy psychocentra, kontrola z finančního úřadu, policejní vyšetřování, znalecké zkoumání dětskou psycholožkou, předkládání desítek důkazních materiálů o příjmech a pokus o domluvu přes mediační službu.
Učila jsem se žít bez Elinky, když byla v rámci střídavé péče u svého otce a jeho ženy a vyrovnávala jsem se se situacemi, kdy chtěla být ještě víc s tatínkem, protože "taťka si se mnou pořád hraje, ale Ty musíš pracovat".
U soudních líčení jsem předkládala výpisy ze svého účtu, na kterých jsem musela u každé příjmové položky uvádět, co je to za peníze, včetně stovkových položek za oblečení, boty a hračky po Elince, které jsem prodala maminkám přes internet. Zpovídala jsem se z toho, za co utrácím peníze, co jsem dala Elince k narozeninám a kde beru na živobytí, když nevydělám dost focením. Trvalo to nekonečné dva roky.
Zhruba dva roky od skončení soudního řízení střídavá péče vcelku fungovala.... Eli byla týden u mě a týden u svého táty a jeho nové rodiny, kde má od roku 2014 sestřičku. Pak jsem ale na jaře 2015 začala cítit, že se něco mění, že chce Eli trávit i část týdne, kdy má být se mnou, u svého táty a že si spolu přestáváme rozumět.... chtěla jsem vědět, co se děje, tak jsem se Elinky zeptala, jestli ji něco trápí nebo jí u mě něco nevyhovuje. Jako první mi řekla, že jí vadí, že u mě nemá pravidelnou stravu.... hned se mi vybavilo, jak před časem přinesla jídelníček na celý týden, který sepsaly společně s tetou.... teta měla zato, že Elinka u mě nemá dostatečně výživnou stravu a vadilo jí, že pořád vařím polívky.
V rodině u Elinčina otce funguje jídlo na povel, takže Eli chtěla, abych čas na jídlo hlásila. Hlava mi to nebrala, ale rozebírat dál to nemělo cenu. Přiznávám ale zcela upřímně, že její vyptávání se, kolik je hodin a kdy už začnu vařit oběd, mě v jogínském klidu rozhodně nenechávalo 😤 ....a občas jsem přemýšlela, na co dalšího přinese Eli manuál příště.
Druhá věc, co mi řekla, že se jí na mně nelíbí, tak bylo, že jezdím na semináře, které jsou k ničemu.... prý to stojí peníze a k životu to nepotřebuju. Bylo mi jasné, odkud vítr fouká a nemělo smysl zlobit se na Eli.
Další důvody, proč chce být víc s tátou, byly, že si s ní nehraju tolik jako oni a že u nich má sestřičku. Věděla jsem i o tom, že u táty je všechno nalajnované a systematicky řízené.... takže Eli se nemusí téměř o nic starat a je to tak pro ni samozřejmě pohodlnější, než si hlídat svoje záležitosti a rozhodovat se, co a jak chce. Jednou si u mě dokonce nedokázala vybrat, co si má vzít na sebe na spaní, a prosila mě, abych jí dala rozkaz 🙈
Když jsem se jí pak ptala, jak to chce dál, aby jí to vyhovovalo a byla spokojená, tak mi řekla, že by chtěla být už jen u taťky a za mnou chodit jednou za 14 dnů na víkend.... hluboko v srdci jsem cítila, že dát jí tuhle možnost bude ve výsledku požehnáním pro nás obě. Se slzami na krajíčku jsem jí slíbila, že se na tom s taťkou domluvíme. Sešly jsme se s ním, on i jeho žena s tím souhlasili a Eli za pár dnů odešla 💔 Byl konec května 2015.... jak důležité bylo nechat ji žít s rodinou jejího otce, jsem si uvědomila až o několik let později.
První týdny bez ní jsem brečela u kdečeho, co mi ji připomínalo😭 ....až čas přinášel postupné smiřování se, protože jsem věděla, že jsou věci, které jí teď dát prostě nedokážu. To jsem ale ještě nevěděla, že ji pravidelně v domluvených termínech vídat nebudu. Důvody, proč jsem s ní nemohla být, byly všelijaké, ne vždy však pádné.... nejdivnější a pro mě dlouho nepochopitelný důvod, který Elinčin otec uváděl nejčastěji, byl ten, že ke mně Eli nechce.
Pořád jsem hledala chybu v sobě a řešila jsem sebe sama nejen u psycholožky, ale i v různých terapiích. Nic z toho však nemělo takovou sílu, abych to, kam se to s Eli vyvíjelo, zvrátila.... nepomohlo ani to, že jsem dosáhla Elinčiny návštěvy u dětské psycholožky.... odpověď Elinky na to, proč za mnou nechce chodit (nepřipravuju pro ni při setkáních program), mě jen utvrdila v tom, jak silně je u nich doma ovlivňovaná. V té době jsem ještě neměla sebemenší ponětí o tom, že existuje nějaký syndrom zavrženého rodiče, a pocity nedostatečnosti, selhání a bezmoci byly mými téměř každodenními průvodci.
Postupem času sílila snaha Elinčina otce a jeho ženy o to, aby se mnou Elinka přerušila veškeré kontakty.... a nakonec se jim to povedlo. Došlo to tak daleko, že mi Eli při našem posledním setkání řekla: "Já Tě stejně jako mámu neberu, já Tě k životu nepotřebuju a kdybys neexistovala, tak by mi to nevadilo." Velice dobře jsem cítila, že to vzešlo z její hlavy a ne z jejího srdce.
Její ovlivňování ale bylo tak intenzivní, že jsem cítila, že další snaha o vybojování si své mateřské pozice by byla destruktivní jak pro Eli, tak i pro mě.
Jeden z posledních pokusů o udržení kontaktu jsem udělala, když jsem jí chtěla dát v květnu 2018 dárek k svátku.... bylo to u ní ve škole, kde jsem se s ní mohla vidět bez předchozího svolení jejího otce. Řekla mi, že si myslí, že dárky si dávají jenom ti, co se mají rádi.... na mou reakci, že já ji ráda mám, odpověděla: "Ale já Tebe ne." ....to byla poslední kapka do pomyslného poháru trpělivosti. Pak už jsem se přestala podbízet a doprošovat.
Od toho dne jsem pak byla v její blízkosti ještě třikrát, ale to už ode mě byla natolik odkloněná, že mě ani nepozdravila.
Naposled jsem byla ohledně Eli aktivní před začátkem prvního školního na gymnáziu. Požádala jsem o součinnost školní psycholožku, protože mi Elinčin otec odmítnul poskytnout přístupové údaje do školního systému a jako matku uvedl do indexu svou současnou manželku. Nicméně tohle setkání se absolutně minulo účinkem. Elinčina otce zajímaly pouze praktické záležitosti, které po něm škola požadovala, a svou účast na zmíněné schůzce ukončil slovy: "O dceru je ve všech ohledech dobře postaráno a biologickou matku nepotřebuje." To už mě zastavilo opravdu nadobro a cítila jsem, že jakákoliv obdobná snaha už by byla jen plýtváním mé drahocenné energie. Nezbývalo, než čekat, až Eli dozraje, udělá si svůj vlastní názor a sebere odvahu si ke mně znovu najít cestu. Nebyla to jistota, ale byla to NEDĚJE.
Dlouho jsem svou vnitřní bolest ze ztráty kontaktu s Elinkou držela silou vůle "od sebe", ale pak přišel na jaře 2020 bod propadu.... ty roky plné emocionálních bouří na mě dolehly tak moc, že jsem chtěla odejít z tohohle světa. Stálo mě obrovské úsilí postarat se aspoň sama o sebe.... a věděla jsem, že to bez pomoci někoho zkušeného sama nezvládnu.
Nejdřív mi moc pomohla kamarádka Zuzka, která si podobnými stavy prošla zhruba půl roku přede mnou.... na její podporu pak navázaly terapie se zkušenou psycholožkou a ve spojení se silnými dávkami třezalky jsem po měsíci začala pomalinku pociťovat lehké zlepšení. Velmi pozitivně mě v té době ovlivnila kniha "Slzy otců", která vypráví o osudech dětí z rozpadlých vztahů z pohledu pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí.... v ní jsem se poprvé setkala s odborným pojmem z psychologie - SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE.
V té samé době jsem také poprvé zaznamenala informace o HSP - o hypersenzitivních lidech.... a hluboce jsem souzněla s tím, co tito lidé zažívají. Byl to dílek do skládačky porozumění toho, proč pro mě byly záležitosti kolem Elinky tolik traumatizující.
Postupně jsem docházela k uvědomění, že je potřeba přestat se vinit za to, že s Eli nejsem, a přestat se trestat za to, že jsem si i přes veškeré úsilí, kterého jsem byla schopna, nedokázala uhájit, abysme spolu zůstaly v kontaktu. Svou vytrvalou snahou zůstat v Elinčině blízkosti spojenou s potlačováním emocí jsem totiž ztrácela nejen ji, ale hlavně SAMA SEBE. Až když jsem se rozhodla, že už se nenechám dál dehonestovat a odstrkovat, pozvolna jsem začala připouštět, že i přesto, jak to mezi mnou a Eli je, mám právo na RADOST, LÁSKU, ŠTĚSTÍ a HOJNOST.
Trvalo mi ovšem dalších několik let, než jsem se dokázala vymanit z pout minulosti, nastavit si zdravé hranice vůči některým lidem v mém okolí a sebrat odvahu být vidět.... odvahu postavit se do své síly, mluvit o tom, co cítím, a zajišťovat si svoje specifické potřeby.
I když jsem už nevyvíjela nežádoucí snahy o to, abych se s Eli spojila, pocit smutku a beznaděje udělal čas od času své. Mívala jsem stavy, kdy jsem nebyla schopná celý den pořádně nic udělat. Sotva jsem se postarala sama o sebe a někdy jsem se doslova donutila jít aspoň na chvíli ven. Ale jinak jsem nebyla schopná normálně fungovat.
Věděla jsem, že takhle je to špatně, ale pořád jsem nevěděla, kudy z toho ven. Až jsem v srpnu 2023 narazila na příspěvek terapeuta Pavla Rataje, ve kterém popisoval příznaky traumatu. Jeho články mě dovedly až k posttraumatické stresové poruše a byla jsem "doma".
Když se k tomu přidalo i povědomí o tom, co umí somatic experience a do cesty mi přišla Tereza Kantu Mužíková, která otevírala kurz s názvem "Šťastný vnitřní domov", svitla mi naděje, že si dokážu trvale pomoct. Její kurz pro mě byl terapií. Byla to cesta do hlubin mojí duše, kde byly dlouhé roky zavřené desítky nevyjádřených emocí, které mě doslova sžíraly zaživa. Pochopila jsem, že tam, kde je místo uvnitř mě zaplněno smutkem a hněvem, není volné místo pro radost.
Zlom veškerého mého trápení nastal začátkem října 2023.... ve chvíli, kdy jsem přijala, že se může stát, že už se se svou jedinou dcerou nikdy neuvidím. Doprovázel to obrovský, hluboký pláč, ale pak přišla úleva.
K tomuhle smíření by ale asi nedošlo, kdyby k tomu nepřispěly dvě zásadní věci. Trápila mě totiž představa, že kdybych z tohohle světa odešla, aniž bych se s Eli setkala, tak že by Eli nikdy nedostala možnost slyšet i ode mě, jak jsem celou tu situaci kolem ní vnímala. A pak jsem si přála, aby se k ní dostaly věci, které jsem jí celé ty roky schovávala.... ať už to byla její první panenka, pan Brambůrek, fotky z dětství nebo dárky, které jsem neměla příležitost jí dát. Když jsem se s tím svěřila svým třem nejbližších kamarádkách, samy od sebe mi řekly, že kdyby se to stalo, tak ony Elince řeknou, co jsem v souvislosti s naším odloučením prožívala. A můj muž mi slíbil, že kdybych tu možnost od života opravdu nedostala, tak že jí krabice s těmi věcmi předá.
A pak se to stalo....
Asi za 14 dnů po tomhle hlubokém vnitřním prožitku jsem se dověděla, že se se mnou chce Eli setkat. Bylo to pak chvílemi docela dramatické, ale nakonec se okolnosti poskládaly tak, že jsme si ji jako předčasný vánoční dárek 19. listopadu 2023 přivezli domů a už s námi zůstala.
DĚKUJI BOHU, DĚKUJI SOBĚ, DĚKUJI MÉMU MUŽI A MÝM BLÍZKÝM PŘÉTELŮM, kteří při mně celé ty roky stáli, protože věděli, že jsem se vždycky řídila srdcem, a věřili spolu se mnou, že láska k mámě je silnější než to, čemu na čas uvěřila hlava.
KONTAKT