LeaKreativa

Co mi život vzal a daL

Umřela mi máma

Do svých 27 let jsem žila vcelku spokojeným běžným životem. Až do poslední červnové neděle roku 2002, kdy mě táta ráno probudil se slovy: „Máma umřela.“ Nevěřila jsem... to přece nemohla být pravda! Byla sice vážně nemocná, ale věřila jsem, že určitě existuje způsob, jak se může uzdravit. Dny ubíhaly a já pořád čekala, že se někde objeví, že zavolá. „Nemohla mě tady přece nechat, když ji budu ještě potřebovat!“ 😭 ....křičelo to zoufale ve mně.

Ale mohla... a tak nezbývalo, než se s tím začít smiřovat. Neměla jsem v té době ani zdání, že mi to bude trvat téměř 9 let, než její smrt přijmu... než začnu doslova respektovat její rozhodnutí, že už tady nechtěla být.


Manželství a dítě to vyřeší

Když se mi začátkem roku 2005 rozpadl dvouletý vztah, měla jsem už všeho po krk. Zase další citová a materiální investice, která nedopadla a já se po pár měsících, když jsem se z toho otřepala, ptala sama sebe, co s životem dál? A tak mi časem v hlavě uzrál plán.... až se objeví mužský, který mě bude mít rád a já budu mít ráda jeho, tak si ho vezmu, budeme spolu mít rodinu a já se tak vypořádám s bolestí, kterou jsem po odchodu mámy pořád cítila.

A jak jsem si to naplánovala, tak se to začalo postupně uskutečňovat. Se svým budoucím manželem jsem se seznámila v květnu 2005, po roce jsme se vzali a v dubnu 2007 se nám narodila holčička Ela. Jenže ouha, ta bolestivá rána po smrti mámy se tím vůbec nehojila 😢 Dokonce byly chvíle, kdy jsem se trápila ještě víc, protože jsem si uvědomovala, že se toho malého krásného stvoření nedožila. Došlo mi, že tohle „řešení“ má vážné trhliny.

Začalo mi taky docházet, jak málo mám se svým mužem společného, jak jsem na většinu věcí sama a jak si přestáváme rozumět. V té době jsem ale hledala příčinu ve všem možném kolem sebe, včetně něj. Pokusy o zlepšení manželství ztroskotávaly, a tak jsem po více než roce nespokojeného života přijala rozhodnutí, že takhle dál žít nechci. Byl to obrovský vnitřní boj 😖 ....největší výčitky jsem měla z pocitu, že beru Elince tátu, ale pomyšlení, že bych takhle žila ještě další roky, pro mě bylo nepřijatelné.


Rozvod byl jen začátek

A tak se postupně schylovalo k rozvodu.... manžel se od nás v březnu 2010 odstěhoval a já zůstala s ani ne tříletou Elinkou sama. Byla jsem v té době na mateřské, ale už od narození Elinky jsem cítila, že se do státní správy, kde jsem v té době sloužila, vrátit nechci. Lákalo mě fotografování na vlastní noze a dodnes nevím, kde jsem tenkrát k tomuhle kroku vzala odvahu. Bylo to v době, kdy jsem věděla, že na všechno budu sama a že mi za dva měsíce končí mateřská.... a s tím i zdroj financí, byť ne bůhvíjaký. Byly to krušné začátky, ale nelituju toho.

Ještě v tom samém roce jsme se v klidu domluvili na svěření dcery do mé péče, na výši výživného, rozdělení majetku a v září nás soud rozvedl. V té době jsem si myslela, že to nejtěžší mám za sebou. Ale kdysi někdo řekl, že myslet znamená nic nevědět. To byl můj případ.... neměla jsem ani tušení, že mě čeká něco ještě mnohem, mnohem výživnějšího.

Jako by nestačilo, že jsem se téměř nepřetržitě starala o Elinku, která byla navíc po nástupu do školky každou chvíli nemocná, obstarávala domácnost, k tomu fotila a mnohdy po nocích zpracovávala fotky.... vše mi ještě vydatně ztěžoval můj bývalý manžel, který si naši dceru přestal brát podle domluvy každý druhý víkend a bral si ji, jak se jim to s přítelkyní zrovna hodilo. To mi komplikovalo plánování práce, protože jsem fotila hlavně svatby a ty jsou většinou o víkendech. A to ani nemluvím o tom, že máma mi chyběla pořád dál 😔

Ani moje rodina nebyla tím, co bych v té době potřebovala. Táta se jako „hlídací“ dědeček neprezentoval, rodiče mého bývalého manžela jsou od nás sto kilometrů daleko, moji bráchové mají své životy, a tak nebyl až na výjimečné situace téměř nikdo, kdo by mi aspoň párkrát v týdnu na chvíli s něčím pomohl. Bohudíky alespoň za pomocnou ruku Elinčiny babičky, která nejednou o víkendu, když jsem fotila, přijela bez ohledu na vzdálenost, která nás dělí, Elinku pohlídat. Byla jsem doslova vyšťavená.... propadala jsem se finančně, protože jsem k běžným nákladům ještě splácela úvěr na byt.... byla jsem vším tak zavalená, že na víc zakázek jsem neměla vůbec žádnou kapacitu. Ztrácela jsem půdu pod nohama a cítila strach a beznaděj.


Musím něco udělat, nebo se utrápím

Ale co dál? Tohle přece nemůžu dlouho vydržet! Věděla jsem, že musím něco udělat, něco změnit... a uvědomovala jsem si, že musím začít u sebe. Když mi v dubnu 2011 přišla od kamarádky pozvánka na přednášku Zdeňky Jordánové, cítila jsem naději. A nemýlila jsem se. S téměř každou Zdenčinou větou mi docházelo, čím vším si zbytečně komplikuju život. A s neochvějnou jistotou jsem pochopila, že jediný, kdo můj život může změnit, jsem já sama.

Proto jsem poprosila o pomoc Gábinu - kolegyni Zdeňky.... metodou odblokování mi pomohla přijmout smrt mojí mámy a podívat se na ni úplně jinýma očima.... doporučila mi smířit se s tím, že můj táta je prostě takový, jaký je a nic víc neočekávat.... a taky mi vysvětlila, jak si nastavit hranice vůči mému bývalému manželovi a jeho přítelkyni. Doporučila mi několik knížek od Zdeňky, které mi postupně rozkrývaly nové a nové věci, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí..... pomalu se mi začal měnit život k lepšímu.


Peklo a jeho konec v nedohlednu

To největší peklo bylo ale teprve přede mnou. Do všech záležitostí ohledně Elinky začala od rozvodu postupně stále intenzivněji vstupovat nová přítelkyně (později pak manželka) mého bývalého manžela a v květnu 2011 společně iniciovali soudní řízení se záměrem dosáhnout změny výchovy na střídavou a snížení výživného. Po boku jim stála jedna z nejlepších právniček Vysočiny.

Rozjelo se martyrium.... soudní stání, návštěvy psychocentra, kontrola z finančního úřadu, policejní vyšetřování, znalecké zkoumání dětskou psycholožkou, předkládání desítek důkazních materiálů o příjmech a pokus o domluvu přes mediační službu.

Učila jsem se žít bez Elinky, když byla v rámci střídavé péče u svého otce a jeho ženy a vyrovnávala jsem se se situacemi, kdy chtěla být ještě víc s tatínkem, protože "taťka si se mnou pořád hraje, ale Ty musíš pracovat".

U soudních líčení jsem předkládala výpisy ze svého účtu, na kterých jsem musela u každé příjmové položky uvádět, co je to za peníze, včetně stovkových položek za oblečení, boty a hračky po Elince, které jsem prodala maminkám přes internet. Zpovídala jsem se z toho, za co utrácím peníze, co jsem dala Elince k narozeninám a kde beru na živobytí, když nevydělám dost focením. Trvalo to nekonečné dva roky.


Elinka odešla žít k tátovi

Zhruba dva roky od skončení soudního řízení střídavá péče vcelku fungovala.... Eli byla týden u mě a týden u svého táty a jeho nové rodiny, kde má od roku 2014 sestřičku. Pak jsem ale na jaře 2015 začala cítit, že se něco mění, že chce Eli trávit i část týdne, kdy má být se mnou, u svého táty a že si spolu přestáváme rozumět.... chtěla jsem vědět, co se děje, tak jsem se Elinky zeptala, jestli ji něco trápí nebo jí u mě něco nevyhovuje. Jako první mi řekla, že jí vadí, že u mě nemá pravidelnou stravu.... hned se mi vybavilo, jak před časem přinesla jídelníček na celý týden, který sepsaly společně s tetou.... teta měla zato, že Elinka u mě nemá dostatečně výživnou stravu a vadilo jí, že pořád vařím polívky.

V rodině u Elinčina otce funguje jídlo na povel, takže Eli chtěla, abych čas na jídlo hlásila. Hlava mi to nebrala, ale rozebírat dál to nemělo cenu. Přiznávám ale zcela upřímně, že její vyptávání se, kolik je hodin a kdy už začnu vařit oběd, mě v jogínském klidu rozhodně nenechávalo 😤 ....a občas jsem přemýšlela, na co dalšího přinese Eli manuál příště.

Druhá věc, co mi řekla, že se jí na mně nelíbí, tak bylo, že jezdím na semináře, které jsou k ničemu.... prý to stojí peníze a k životu to nepotřebuju. Bylo mi jasné, odkud vítr fouká a nemělo smysl zlobit se na Eli.

Další důvody, proč chce být víc s tátou, byly, že si s ní nehraju tolik jako oni a že u nich má sestřičku. Věděla jsem i o tom, že u táty je všechno nalajnované a systematicky řízené.... takže Eli se nemusí téměř o nic starat a je to tak pro ni samozřejmě pohodlnější, než si hlídat svoje záležitosti a rozhodovat se, co a jak chce. Jednou si u mě dokonce nedokázala vybrat, co si má vzít na sebe na spaní, a prosila mě, abych jí dala rozkaz 🙈

Když jsem se jí pak ptala, jak to chce dál, aby jí to vyhovovalo a byla spokojená, tak mi řekla, že by chtěla být už jen u taťky a za mnou chodit jednou za 14 dnů na víkend.... hluboko v srdci jsem cítila, že dát jí tuhle možnost bude ve výsledku požehnáním pro nás obě. Se slzami na krajíčku jsem jí slíbila, že se na tom s taťkou domluvíme. Sešly jsme se s ním, on i jeho žena s tím souhlasili a Eli za pár dnů odešla 💔 Byl konec května 2015.... jak důležité bylo nechat ji žít s rodinou jejího otce, jsem si uvědomila až o několik let později.


Vídám Elinku sotva jednou za měsíc

První týdny bez ní jsem brečela u kdečeho, co mi ji připomínalo😭 ....až čas přinášel postupné smiřování se, protože jsem věděla, že jsou věci, které jí teď dát prostě nedokážu. To jsem ale ještě nevěděla, že ji pravidelně v domluvených termínech vídat nebudu. Důvody, proč jsem s ní nemohla být, byly všelijaké, ne vždy však pádné.... nejdivnější a pro mě dlouho nepochopitelný důvod, který Elinčin otec uváděl nejčastěji, byl ten, že ke mně Eli nechce.

Pořád jsem hledala chybu v sobě a řešila jsem sebe sama nejen u psycholožky, ale i v různých terapiích. Nic z toho však nemělo takovou sílu, abych to, kam se to s Eli vyvíjelo, zvrátila.... nepomohlo ani to, že jsem dosáhla Elinčiny návštěvy u dětské psycholožky.... odpověď Elinky na to, proč za mnou nechce chodit (nepřipravuju pro ni při setkáních program), mě jen utvrdila v tom, jak silně je u nich doma ovlivňovaná. V té době jsem ještě neměla sebemenší ponětí o tom, že existuje nějaký syndrom zavrženého rodiče, a pocity nedostatečnosti, selhání a bezmoci byly mými téměř každodenními průvodci.


Elinka mi zmizela ze života

Postupem času sílila snaha Elinčina otce a jeho ženy o to, aby se mnou Elinka přerušila veškeré kontakty.... a nakonec se jim to povedlo. Došlo to tak daleko, že mi Eli při našem posledním setkání řekla: "Já Tě stejně jako mámu neberu, já Tě k životu nepotřebuju a kdybys neexistovala, tak by mi to nevadilo." Velice dobře jsem cítila, že to vzešlo z její hlavy a ne z jejího srdce.... manipulace Elinky byla tak intenzivní, že jsem cítila, že další snaha o vybojování si své mateřské pozice by byla destruktivní pro Eli i pro mě. Poslední pokus o udržení kontaktu jsem udělala, když jsem jí chtěla dát v květnu 2018 dárek k svátku.... bylo to u ní ve škole, kde jsem se s ní mohla vidět bez předchozího svolení jejího otce. Řekla mi, že si myslí, že dárky si dávají jenom ti, co se mají rádi.... na mou reakci, že já ji ráda mám, odpověděla: "Ale já Tebe ne." ....to byla poslední kapka do pomyslného poháru trpělivosti.... pak už jsem se přestala podbízet a doprošovat.

Od toho dne jsem pak byla v její blízkosti ještě třikrát, ale to už ode mě byla natolik odkloněná, že mě ani nepozdravila.


Podlomilo mi to psychické zdraví

Dlouho jsem svou vnitřní bolest ze ztráty kontaktu s Elinkou držela silou vůle "od sebe", ale pak přišel na jaře 2020 bod zlomu.... ty roky plné emocionálních bouří na mě dolehly tak moc, že jsem chtěla odejít z tohohle světa. Stálo mě obrovské úsilí postarat se aspoň sama o sebe.... a věděla jsem, že to bez pomoci někoho zkušeného sama nezvládnu.

Nejdřív mi moc pomohla kamarádka Zuzka, která si podobnými stavy prošla zhruba půl roku přede mnou.... na její podporu pak navázaly terapie se zkušenou psycholožkou a ve spojení se silnými dávkami třezalky jsem po měsíci začala pomalinku pociťovat lehké zlepšení. Velmi pozitivně mě v té době ovlivnila kniha "Slzy otců", která vypráví o osudech dětí z rozpadlých vztahů z pohledu pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí.... v ní jsem se poprvé setkala s odborným pojmem z psychologie - SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE.

V té samé době jsem také poprvé zaznamenala informace o HSP - o hypersenzitivních lidech.... a hluboce jsem souzněla s tím, co tito lidé zažívají. Byl to dílek do skládačky porozumění toho, proč pro mě byly záležitosti kolem Elinky tolik traumatizující.

Postupně jsem docházela k uvědomění, že je potřeba přestat se vinit za to, že s Eli nejsem a přestat se trestat za to, že jsem si i přes veškeré úsilí, kterého jsem byla schopna, nedokázala uhájit, abysme spolu zůstaly v kontaktu.... svou vytrvalou snahou zůstat v Elinčině blízkosti spojenou s potlačováním emocí jsem postupem času ztrácela nejen ji, ale hlavně SAMA SEBE.... až když jsem se rozhodla, že už se nenechám dál dehonestovat a odstrkovat, pozvolna jsem začala připouštět, že i přesto, jak to mezi mnou a Eli je, mám právo na RADOST, LÁSKU, ŠTĚSTÍ a HOJNOST.

Trvalo mi ovšem dalších téměř pět let, než jsem se dokázala vymanit z pout minulosti, nastavit si zdravé hranice vůči lidem v mém okolí a sebrat odvahu být vidět.... odvahu postavit se do své síly a ukázat, s jakým posláním jsem na Zemi přišla ♥

KONTAKT


Bc. Lea Kratochvílová

tel./WhatsApp: 776 660 853

e-mail: leaska.cz@seznam.cz

______________________________________________

FB:

Lea Kratochvílová

Podporující fotoobrazy

______________________________________________

IČ: 64524400

ŽÚ/U4151/2006/SV ev. č. 370701-27165

č. ú. 2100386704 / 2010 (FIO)